Já a můj perfekcionismus

V mém světě musí být všechno perfektní. Tak mi říká můj vnitřní Kritický rodič (řečeno jazykem Transakční analýzy).

Související programy v hlavě, které mé chování navenek ovlivňují směrem k dokonalosti, jsou : „Prostředí kolem tebe musí být dokonale krásné“, „Nesmíš vyzařovat žádnou slabost, jen tak o sobě dáváš navenek obrázek dokonalosti“, „Klientům musíš poskytovat perfektní služby“, „Klienti musí tvé dokonalosti věřit“, „Musíš mít hromadu diplomů, jen tak je tvé vzdělání dokonalé“, „Musíš mluvit uváženě, jen tak jsi dokonalá.“ A tak dále ještě v partnerském životě a jiných oblastech mého života, do kterých dávám své srdce. Těmito přesvědčeními vzbuzuji také v lidech jejich kritickou část, jako bych vyzařovala „zhodnoťte mou práci, zhodnoťte mě“. Tak to dělají, hajzli!

Hluboko pod tím, v mém podvědomí a v mých buňkách jsou uložena přesvědčení o mně samotné, která výše popsané způsoby myšlení a chování nechaly vzniknout. Má podvědomá přesvědčení o sobě vznikla v době raného dětství v kontaktu s rodiči, nejsilněji zřejmě díky mému přísnému a tvrdému tátovi. Tenkrát jsem začala věřit, že když nejsem dokonalá, tak nejsem dost dobrá. A to si pak nezasloužím lásku, která byla vyjadřovaná uznáním, úsměvem a možná i objetím.  Taky že toho musím hodně v životě dokázat, abych byla hodna lásky toho svého táty, ale zároveň že nejsem moc schopná, protože bylo třeba zkritizovat každou maličkost. Takže se mám snažit a zároveň věřit, že tak dobrá nejsem. Tohle jsem si vzala z jeho snah vykřesat ze mě pořádnou jiskru. Napadá mě přísloví, které znám z němčiny a které přesně odpovídá výchově k perfekcionismu: „Jen pod velkým tlakem vznikají ty nejkvalitnější diamanty.“

Kromě takových, výchovou zvnitřněných, přesvědčení mám v sobě ještě přirozený program od matky přírody, který mě vede ke svobodě a klidu, který mi našeptává, že normální je být šťastná a uvolněná, dělat to, co mě baví, a že já jsem ta, kde nejlíp ví, co umí a co je pro mě dobré. A v této fázi života se nacházím na křižovatce, kde se výrazně setkává můj přirozený program s těmi naučenými, perfekcionistickými. A výsledek je asi tento: snažím se o dokonalost a pak mi dojde, že to vlastně nechci a následuji svému vnitřnímu hlasu a v poslední chvíli všechno zahodím a kašlu na to. Takže nakonec se třeba už dva roky patlám s knihou. Protože není dokonalá, tak mě to paralyzuje a neustále ji přehodnocuji. Protože během psaní svou paralýzu vždy rozpoznám a pocítím touhu po svobodě, tak se na to vykašlu a jdu dělat něco, kde se nesetkávám s tím svým vnitřním kritikem a zažívám vnitřní klid. Výsledek ale je, že kniha stojí a zároveň na ni často se špatnými pocity myslím.  Ty vycházejí zase z obou programů – ten přirozený říká, že v nečinnosti nenásleduji svému srdci, netvořím a nenaplňuji se tak skutečnou radostí a ten naučený říká, že se dost nesnažím a zase jsem to nezvládla.

Přeji si důkladně uklidit svou pracovnu, své království, ale ten můj vnitřní kritik je tak nespokojený, když to nedojedu hned kompletně do konce (což se za dvě hodiny fakt nedá stihnout!), že bych se u toho držela dva dny. A protože tohle nechci, tak to nakonec odsouvám celé a na moje milované předměty tu sedá prach.

A našla bych ještě další a další situace a případy, kdy se ve mně střetávají programy a vytvořím z toho paseku. Popřípadě nic. Výsledkem je další paralýza, nespolehlivost, rychlé změny rozhodnutí a zároveň nespokojenost, že činnosti nedotahuji do konce. Už se v tom pomalu nevyznám.

A když si říkám, co s tím můžu udělat, tak z toho vychází jen jedno – prostě to udělat, ať to dopadne jakkoli! Nebude to pak perfektní a je to ok. Nevědět, jak na to – například takovéto rychlé a nepromyšlené psaní – budou lidi reagovat a je to ok. Copak na to promyšlené budou reagovat lépe jen proto, že je promyšlené? Budou reagovat podle sebe.

Už jsem se přestala snažit o mnoho věcí, kterými jsem naplňovala své naučené programy, ale zříkala se svého štěstí. Nejvýraznější asi byly rozepsaný doktorát, rozjíždějící se kariéra v mezinárodních firmách po celé Evropě a vztah s dobře postaveným intelektuálem, ze kterého by jistě vzešly inteligentní a dvojjazyčné děti-kosmopolité, pacifisté, také intelektuálové. Ani jedno z toho nebylo to ono. Přeji si psát a vydávat knížky. Jsem duší spisovatelka a má práce s lidmi v otevřených seminářích je pro to úžasnou inspirací. Jasně vidím, že abych toto zmanifestovala ve hmotě, potřebuji i nadále odkládat jeden ze svých nejsilněji naučených programů – svůj perfekcionismus.

Přemýšlím, co přesně ostatní lidi motivuje podávat vrcholové výkony, ať ve sportu, v byznysu nebo jinde. Jestli to je matka příroda, nebo se my dospělí lidé, jako malé holky a malí kluci, ještě pořád snažíme zalíbit mamce a taťkovi.  Možná je nás víc, kdo si ještě nevšiml, že už se o to snažit nemusíme

Děkuji za článek „Kým jste a kým chcete být“,  který mi právě dodal vlnu vzteku na svůj program a díky kterému jsem za 50 minut vyplodila tato slova a vypustila je jen tak, bez přílišné cenzury, do světa.

Lucie Bouzková

www.bouzkova.eu